Novinky

Odeslat stránku emailem

Zašlete tuto stránku svým přátelům, ať se na ní také podívají.

Kalkulace nákladů konstrukčních návrhů: Kolik to jen může stát?

Také často zápasíte s vyčíslením nákladů na konstrukční řešení a návrhy strojů a zařízení? Nejste sami.

Na nedávno konaném Mezinárodním fóru DFMA byl jedním z přednášejících popsán proces modelace nákladů a průběh target costingu (metodě cílových nákladů) při vývoji zcela nového důlního stroje.

V publiku bylo mnoho odborníků, z nichž většina byla obeznámena s různými metodami modelování výrobních nákladů. Ukázalo se, že metoda target costingu je (alespoň mezi účastníky fóra) hojně rozšířená. V případě výrobku, který již byl vyroben, je samozřejmě velice snadné získat potřebné informace týkající se nákladů na jeho výrobu, roztřídit jednotlivé složky ceny a pak vyčíslit jeho předpokládanou cenu. Také v případě vývoje nových výrobků, u kterých je ovšem jistá podobnost s jinými výrobky, může posloužit jako výchozí bod právě znalost cen příbuzných výrobků. Většina projektů zaměřených na vývoj nového produktu, prováděných s cílem snížení nákladů nebo jejich stanovení, disponuje výchozím bodem pro kalkulaci konečných nákladů na výrobek a pro co nejpřesnější odhad ceny používá zavedené metody. V případě vývoje nového produktu, který začíná doslova na prázdném listu papíru a známy jsou jen funkční specifikace a cílové náklady (plně funkčního stroje) může být ve fázi koncepčního návrhu velice obtížné výrobní náklady vyčíslit.

„Koncept nelze nacenit!"

Ve fázi přípravy koncepčního návrhu je náročné odhadnout, v jaké výši se budou výrobní náklady pohybovat, a to z jednoduchého důvodu, že zkrátka není co naceňovat. Koncepty, a že se v počáteční fázi může uvažovat o mnoha z nich, jsou prostě jen pouhými koncepty. Zdaleka ještě nemusí být hotové žádné soupisy potřebných komponent a o tom, jak bude celý systém vlastně fungovat, mají i technici často zatím jen abstraktní představy. Jednoduše řečeno: neexistuje žádný souhrnný kusovník, od kterého by bylo možné se odrazit. Pro mnoho společností, které nemají dlouhodobé zkušenosti s vývojem nových produktů či jejich naceňováním, to může představovat velice svízelnou situaci. Nejlepší je zaujmout v takovém případě metodický přístup a pracovat raději s dostupnými (byť omezenými) informacemi, než se trápit tím, jaké informace dostupné nejsou.

V čem spočívají náklady?

První věc, která pomůže při naceňování většího počtu konceptů, je, že pro každý koncept vytvoříte nákladovou matici sestávající z funkčních skupin (řádky) a typů komponent (sloupce). Funkční skupiny mohou úzce souviset s jednotlivými systémy, ale nemusejí být zcela totožné; funkční skupiny by měly být vhodnými seskupeními, které nám poslouží v přípravné fázi, kdy jsou zvažovány další konfigurace a může dojít ještě k výrazným změnám. V případě automobilu by takovými příklady funkčních skupin mohly být např. kategorie pérování, řízení, hnací ústrojí, konstrukce, interiér, elektronika, apod. Typy komponent mohou zahrnovat obecné kategorie, které existují v rámci každé funkční skupiny jako jsou: hardware (spojovací prvky), konstrukce, mechanické prvky (převody, ložiska, atd.), hydraulika, elektronika, apod. Vyplněním údajů pro jednotlivé konfiguraci dojdeme u každého konceptu k důležitému pochopení, které funkční skupiny a typy komponent jsou u daného konceptu hlavními činiteli ceny.

Matice s rozvržením nákladů („teplotní mapa")

Jakmile pochopíme, kde spočívá hlavní těžiště nákladů v navrhovaném konceptu, lze učinit racionální rozhodnutí, jak tyto náklady uchopit. Podobnou techniku lze využít při alokaci nákladů tak, že se náklady v tabulce přizpůsobí celkový nákladům na výrobu produktu. Výsledkem toho je efektivní stanovení cílových nákladů pro funkční skupiny za předpokladu správného rozvrstvení nákladů napříč funkčními skupinami a jejich stabilnosti (čemuž tak ovšem v rané přípravné fázi nemusí být).

„Kolik by to tak mohlo stát?"

Při vyplňování matice a alokaci nákladů lze využít několik různých metod. Jejich výběr je nejvhodnější činit s ohledem na typ komponent či systémů, které jsou naceňovány, na množství dostupných informací a na to, jaká je ve fázi vývoje požadována míra spolehlivosti pro potřeby dalších rozhodnutí. Jednou ze spolehlivých metod je stanovení dominantního parametru, který je hlavním činitelem nákladů (zvolený materiál, celkový objem , výkon zařízení, počet spojů atd.) a stupnice (lineární nebo nelineární). Pokud disponujete dostatečným množství informací z dřívější doby o podobných komponentách nebo systémech a jste schopni dostatečně dobře odvodit nebo alespoň odhadnout, co bude hlavním parametrem nového konceptu, pak je tato metoda velice účinná. Někdy může být zapotřebí odvodit nákladovou funkci ze dvou parametrů (např. celkový objem materiálu a počet funkcí stroje). Cílem by mělo být určit, jaké jsou hlavní činitele nákladů u konkrétního typu komponent či systémů a vytvořit z nich jednoduchou funkci.

Příklady strukturálních nákladů

Někdy bývá dobré nahlížet na věci z celkového pohledu. Odpovězte si na prostou otázkou „Kolik by to tak mohlo stát?" a počítejte s vaším odhadem až do té doby, dokud nebudete mít k dispozici přesnější odhad. Tento postup je přijatelnější než rezignace na vyčíslení ceny a z ní plynoucí komplikace. Do budoucna by mezi cíle rozhodně mělo patřit snižování nákladů. Když se projekt přehoupne do fáze přípravy konkrétní konstrukce, měl by již tým být schopen vyjádřit konkrétní cíle projektu včetně jeho nákladnosti.

zdroj: www.engineering.com